Základní krizová intervence

Když se něco stane, většina lidí zpanikaří. Nevíme, co říct nebo se třeba bojíme, že něco pokazíme. Ale pomoc v krizi není a ani nemá být o dokonale naučených frázích. Nejdůležitější je být tam, zůstat v klidu a neotočit se ke druhému zády. A právě to je základ krizové intervence (KI), kterou může – a měl by – zvládnout každý z nás, protože nikdy nevíme, kdy bude někdo potřebovat právě naši pomoc.

Od října do ledna tohoto školního roku jsem procházela kurzem KI a teď konečně se o to chci podělit a sdílet dál ten úplný základ, který dělá hrozně moc a může – bez nadsázky – zachránit život.

Ale pojďme na to pěkně popořadě.

Co je to vlastně krizová intervence?

Jde o první psychologickou pomoc člověku, který právě zažívá krizi – ztrátu, šok, nehodu, zhroucení a je jedno z jakého důvodu, ale je to moment, kdy už "běžné prostředky" nestačí a člověk to sám prostě často nezvládá. Krize může být psychická i fyzická, ale výsledek je stejný – člověk je zahlcený a velmi často potřebuje, aby měl pocit, že se má o koho opřít. Že v tom není sám.

POZOR: Při KI jde o řešení aktuální (a často akutní) situace. Člověk, který poskytuje KI není psycholog ani terapeut. Neřeší jádro problému, ale pomáhá "přežít" ten akutní moment, a pak človíčka v krizi velmi často předává dál do rukou někomu, kdo je na to speciálně vyškolený!!!

Základní pravidla KI

1. Buďte v klidu

Jedno z nejdůležitějších pravidel. Člověk v krizi se potřebuje opřít o někoho jiného, protože už to sám nezvládá a ve chvíli, kdy vy budete v panice, nikomu to nepomůže. A i když to může být těžké, myslete na tato dvě základní věci:

Dýchejte a mluvte pomalu

V krizích se často "zrcadlíme" – váš klid může uklidnit i druhého

2. Zajištění základních potřeb

Ač to může znít divně, jako jedna z prvních věcí, co je potřeba u poskytování KI udělat, je zajistit základní potřeby člověka. V lidské řeči to znamená, že:

Mu řeknete, kde je záchod

Necháte ho vybrat si místo k sednutí (pokud je možnost)

Nabídnete mu podle možností vodu/čaj/kávu… (já mám u sebe v kabinetě i bonbony)

Když pláče, dáte mu kapesníky

Už to samo o sobě udělá hrozně moc, člověka to trochu ukotví a zklidní alespoň v tom smyslu, že jeho základní lidské potřeby jsou uspokojeny a může se soustředit jen na svou krizi a ne na to, že se mu chce na záchod.

3. Nechte člověka mluvit (nebo mlčet)

Někdy to je tak, že "chytnete" človíčka v krizi a on vám s pláčem vysype všechno, co se mu děje, ale ne vždy. Někteří lidé potřebují delší čas, klid a ticho, než začnou mluvit. A není dobře na ně naléhat. Důležité je dát jim pocit, že tam jste.

A pokud už vám řeknou, co je trápí, nevnucujte jim (podle vás) jediné možné řešení, ale dejte jim možnosti.

Nejlepší otázka v tomhle ohledu je pravděpodobně: "Co teď potřebuješ?", ale pokud je moc široká, můžete začít nahazovat konkrétněji stylem: "Potřebuješ teď třeba X/Y?" Většinou se po pár návrzích člověk chytne a řekne, že vlastně ano.

4. Zrcadlení

Výborná technika. U zrcadlení nevnucujete, nehodnotíte… Jenom komentujete, co vidíte a to je u KI moc důležité. Jde o to, že tím dáte najevo, že vidíte, že se něco děje, není vám to lhostejné, ale zároveň člověka nesoudíte, ať už se stalo cokoliv.

Zde je příklad věty, která není v KI úplně košer a pak její lepší verze. Představme si například, že člověk pláče:

"Nebreč. Není to tak hrozné, jak to může vypadat."

"Vidím, že pláčeš. Asi je to teď pro tebe těžká situace, ale můžeme ji spolu zkusit vyřešit."

5. Validizace emocí

Člověk v krizi se NIKDY nesmí cítit, jako že jeho pocity a emoce jsou přehnané, nesprávné nebo jakkoli jinak nepřijímané. Protože se pak taky může stát, že už se nikdy neotevře a mohlo by to skončit velmi nehezky. Takže co nikdy neříkat?

"Jsou na tom lidi i daleko hůř." → Z vašeho pohledu ano, ale pro člověka v krizi tohle může být ta nejhorší situace, kterou kdy v životě zažil. Nelze srovnávat jeho a cizí problémy.

"To bude dobrý." → Nikdy to nemůžete 100% slíbit.

"Musíš se vzchopit." → Tohle člověk v krizi slyšet opravdu nepotřebuje.

A co naopak můžete říct?

"Chápu, že se takhle cítíš."

"Chci ti pomoct."

"Co teď potřebuješ, aby ti bylo lépe?"

6. Nouzové kontakty a odborníci

Pokud jde o akutní krizi typu sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, týrání a domácí násilí, drsnou šikanu apod. nejen, že je potřeba situaci předat odborníkům (školní psycholog, vedení, záchranné složky…), ale je vhodné dát člověku seznam nouzových kontaktů a aplikací, kam se může obrátit, kdyby náhodou přišla dlaší krize. Které to jsou?

Linka bezpečí – 116 111 → nonstop a zdarma, ale někdy je potřeba volat víckrát kvůli vytíženosti a na to je potřeba při KI upozornit. Pro děti, mládež a studenty do věku 26 let.

Linka první psychické pomoci – 116 123 → stejná jako linka bezpečí, ale pro dospělé.

Linka pro rodinu a školu – 116 000 → pomoc dospělým (rodičům, učitelům, příbuzným…) ohledně dětí.

Bílý kruh bezpečí – 116 006 → pomoc obětem domácího násilí a kriminality.

Nepanikař → výborná aplikace, která je zdarma a nabízí mnoho užitečných věcí od tipů na zvládání úzkosti a paniky, přes záchranný plán při myšlenkách na ublížení si a seznam krizových center, až po on-line poradnu přes chat nebo e-mail zdarma (PO–PÁ od 16 do 22 hodin).

Příklad z praxe:

Jeden den jsem měla mít svou klasickou hodinu PSPP ze slečnou ze 6. třídy, nicméně z toho sešlo a neučily jsme se vůbec nic. Proč? Protože přišla a byla na první pohled smutná. Po mojí otázce, jestli se něco stalo a jestli mi o tom chce říct, se rozplakala a sdělila mi, že se doma hádají s maminkou kvůli známkám.

Pro nás dospělé možná až bezvýznamná věc. Pro ni? V danou chvíli konec světa.

A co to znamenalo pro mě? Neodbýt ji a snažit se jí pomoct.

Takže dostala čaj a místo PSPP jsme si hodinu povídaly o tom, co se u ní doma děje a co by se s tím dalo udělat. Nakonec jsme našly i pár řešení a dva dny na to mi přišla říct, že je to doma už lepší a že kdyby cokoliv, tak zase přijde. A to pro mě byla ta největší výhra. Ten pocit, že je jí lépe i díky mně.

Jak vidíte, nešlo o krizi, kdy by byla ohrožena na životě, a přesto bylo důležité, že se v ten moment měla o koho opřít a mohla v bezpečném prostředí sdílet své pocity a emoce.

Takže to nejdůležitější?

Buďte lidští. Žádná naučená fráze vám nepomůže tolik jako empatický a lidský přístup a snaha o pochopení a pomoc druhému člověku.