Moje největší strachy

Stejně, jako všichni, i já mám svoje obavy a strachy a protože tenhle blog není jen o (speciální) pedagogice, ale i o mně jako osobě, tak dnes chci sdílet nevětší strašáky, které v životě mám.

Opuštění

Nevím přesně, kdy a jak tenhle strach vznikl, ale bojím se opuštění. Nebo lépe řečeno – je mi dost nepříjemné být sama. Nepotřebuju neustálý sociální kontakt a někdy musím mít pár chvil ticha o samotě, ale potřebuju vědět, že třeba ve vedlejší místnosti v bytě někdo je nebo během dne někdo přijde domů.

Ze stejného důvodu taky nedokážu spát v tichu, pokud vedle sebe nikoho nemám. Jakmile s někým sdílím postel/pokoj, usnu úplně v klidu, ale když jsem tam sama, musím mít puštěnou audioknihu nebo podcast, jinak neusnu.

Co je na tomhle strachu nejhorší je to, že člověka nutí zůstávat v nefunkčních mezilidských vztazích. Osobně jsem ke svému poslednímu rozchodu potřebovala pomoc své kamarádky psycholožky, protože jinak by mi trvalo daleko déle ten vztah ukončit, přestože už byl dávno přechozený a neměl budoucnost.

Postupně se učím tohle odbourávat a naučit se, že samota není zlo. Jde to těžko, pomalu a potřebuju pomoc terapeuta, ale jde to a to je hlavní.

Pavouci

Nejsem vyloženě arachnofobik a třeba v zoo v teráriu mi nevadí, ale jakmile mám pavouka doma, tak nastává panika. A představa, že by si třeba partner nebo spolubydlící do bytu přinesli tarantuli? Jedině přes mou mrtvolu. Ale jednou, až na to přijde vhodný čas, chci tenhle strach překonat natolik, že si nechám dát tarantuli na ruku. A pak asi okamžitě omdlím...

Zdravotní problémy

Od mala jsem úzkostnější typ člověka co se týče nemocí a zdravotních problémů. Jak mě někde píchne, nejradši bych šla k doktorovi a nejednou jsem skončila na pohotovosti. Paradoxně ne kvůli nějakému reálnému problému, ale kvůli záchvatu paniky, který nastal, když si moje hlava začala vymýšlet scénáře.

S tímhle momentálně taky bojuju s pomocí terapií (a zčásti i s pomocí antidepresiv) a je to daleko lepší, než to bývalo. Sama v sobě jsem si nastavila něco, čemu říkám "týdenní delay" a pokud mě něco jenom pobolívá nebo tak, čekám týden, a když problém neodezní s pomocí běžně dostupných prostředků nebo sám, jdu na konzultaci k lékaři. Ne vždy se to podaří, ale většinou to funguje. Paradoxní je, že tenhle strach se netýká úrazů, ale jenom nemocí.

Davy lidí

Nesnáším davy lidí, kde se mačká jeden člověk na druhého a kde není možnost pomalu ani dýchat. Nákupním centrům před svátky se vyhýbám obloukem co to jde a na koncertě jsem byla jednou v životě. Naštěstí mi davy nezpůsobují paniku nebo úzkost, ale dobře mi to rozhodně nedělá.

Traktory

Tohle je spíš tak pro pobavení a ani z nich nemám strach jako vyloženě strach, ale spíš jsem z nich nervózní, a to od doby, co nás jednou málem jeden přejel. Když musím jít po silnici a projíždí traktor, jdu vždycky co nejdál na kraj to jde a nekoukám na něj. :D

Strach je normální

Podle mě je strach nejen normální, ale častokrát i důležitý – v podstatě nás drží při životě. Je ale důležité svoje strachy znát a umět s nimi pracovat tak, aby co nejméně zasahovaly do běžného života.

Čeho se bojíte vy? A pracujete se svými strachy?