Proč děti nečtou? A co s tím?

"Moje dítě vůbec nečte."
"On vezme knížku do ruky jen ve škole. A i to s odporem."
"Číst nahlas? To je utrpení pro všechny zúčastněné."
Tyhle věty slýchám jako speckař často. A stejně často slyším i frustraci, zoufalství a občas i trochu rezignace. Proč se ale dětem čtení vlastně nechce – a co s tím můžeme dělat, když nechceme jen sedět a krčit rameny?

1. Čtení není jen o knihách

Některé děti si myslí, že "čtení" = "nudná bichle o třista stranách, kterou musím referovat ve škole". Takhle se nadchne málokdo. Děti dnes čtou – jen často jinde a jinak: v herních návodech, chatech, titulcích, memečkách, nebo komiksech. A to je taky čtení.
🧠 Tip: Přestaňme chvíli hodnotit co čtou a oceňme že vůbec něco čtou. A pak to můžeme postupně rozšiřovat.

2. Čtení může bolet

Ano – doslova. Děti se specifickými poruchami učení, slabou pozorností, poruchami zraku nebo s nedostatečně rozvinutým sluchovým vnímáním vnímají čtení jako dřinu. Písmena skáčou, slova nedávají smysl, čtení je pomalé – a frustrace roste. Více se o tom dozvíte v mém článku o SPU a jejich projevech.
🧠 Tip: Všímejte si varovných signálů – nechuť ke čtení může být i volání o pomoc. Diagnostika a podpora jsou v takovou chvíli rozhodně na místě.

3. Když se z povinnosti stane odpor

Čím víc dítě slyší: "Musíš číst každý den aspoň 20 minut!", tím větší má tendenci knihu z trucu zahodit. Povinnost bez vnitřní motivace je jako běžecký pás: šlapeme, ale nikam se nedostaneme.
🧠 Tip: Nabídněme dětem výběr. Místo "musíš číst", zkusme "vyber si, co by tě bavilo". Knížka o fotbalu? O koních? O Minecraftu? Proč ne.

4. Dospělí jsou nejlepší reklama

Děti čtou víc, když vidí číst nás. Bez výčitek, bez "výchovných řečí". Jen si sednout na gauč s knihou, občas utrousit: "Tý jo, tohle mě fakt chytlo." Já sama jsem si vybudovala lásku ke knihám nejvíc tím, že jsem vídala číst svého tátu. A po něm mám i lásku k detektivkám.
🧠 Tip: Zkuste "tichou čtvrthodinku". Každý si vezme něco na čtení a jen tak si v klidu čte. Bez úkolu, bez testu. Jen pro radost.

5. Audioknihy se počítají

Někdy slyším: "To se nepočítá, když to jenom posloucháš!" Ale audioknihy jsou skvělý most – pomáhají vnímat jazyk, rozvíjejí slovní zásobu a hlavně: děti díky nim konečně slyší dobrý příběh. A to je super začátek.
🧠 Tip: Pusťte si společně kapitolu při vaření nebo cestě autem.

6. Vždycky se dá začít znovu

Dítě, které ve třetí třídě odmítá číst, může být ve čtvrté vášnivý knihomol. Nic není ztraceno. Důležité je, aby si dítě nepřestalo věřit, že číst může být pro něj. A pozor! Každý čtenář má výkyvy. Sama jsem měla období, kdy jsem pořádně nečetla 5 let v kuse (výška, první práce, povinnosti a nechuť k tomu, dělat cokoli "navíc"), ale moje vnitřní radost ze čtení nakonec byla stejně silnější.
🧠 Tip: Hledejte příběhy, které rezonují. Někdy to trvá – ale když to trefíte, je to jako jiskra.

Závěr:
Ne každé dítě se narodí s láskou ke knihám. Ale každé dítě má právo objevit, že čtení může být něco víc než školní povinnost. Klíčem je přístup, který bere v potaz nejen písmenka, ale i pocity, zájmy a potřeby malého (nebo i většího) čtenáře.

Jak to vnímáte vy u vašich dětí a žáků? Článek si uložte :) možná se ještě bude hodit.